Je to přesně 50 let, kdy Bohuslav Čtvrtečka dostal pár týdnů na lekce španělštiny a letenku do Chile. Dva roky tam pak zaučoval domorodé obyvatele, zvyklé dosud jen na základní kovářské práce, vyrábět tehdejší hit československé automobilky: vůz ŠKODA OCTAVIA COMBI.

ŠKODA OCTAVIA COMBI

Bohuslav Čtvrtečka je škodovák srdcem i duší. Se závodem ve východočeských Kvasinách spojil celý svůj život a dodnes jej neopustil. I když je řadu let v penzi, v továrně stále jako průvodce dokáže návštěvníkům barvitě vyprávět vše o současnosti i minulosti podniku, v němž pracuje přes šedesát let.

Hlavní silnice do Santiaga de Chile vede pouští. Urazit vzdálenost 2 500 km tehdy trvalo nejméně tři dny a bylo dobré mít s sebou olej a základní náhradní díly. Na snímku Bohuslav Čtvrtečka vpravo.

Před padesáti lety byl expertem na tehdy už deset let vyráběný model ŠKODA OCTAVIA COMBI. Jako vedoucí technické kontroly ve svařovně znal každý šroubek toho vozu, a tak dostal nabídku, zda by se ujal montáže v dalekém Chile. Kývl a za dva měsíce odletěl, aby naučil obyvatele jiného kontinentu montovat auta. Ve městě Arica, kde byla výroba domluvena, pracovali ve výrobních halách prakticky pouze domorodí obyvatelé.

Auto, které dobývalo svět

OCTAVIA COMBI byla vozem, o kterém v šedesátých letech snili českoslovenští tátové od rodin, chataři a chalupáři. Vůz se sice jen třídveřovou, ale tehdy unikátní a žádanou karoserií kombi, na svou délku lehce přes čtyři metry neuvěřitelně prostorné, bytelné a z dnešního pohledu s téměř terénním podvozkem. V letech 1961 až 1971 se ho vyrobilo přes 54 000 kusů.

Částečně dokončené vozy v montážní hale v Arice, která se nacházela na kraji pouště. Na vozech je patrný všudypřítomný prach, hala byla totiž otevřená z obou stran.

Auto s motorem vpředu a pohonem zadních kol a rámovou konstrukcí bylo jednoduché a robustní. Když se záď zatížila pytlem cementu, projela OCTAVIA i notně rozbahněnou polní cestou. I díky tomu se stala žádaným vývozním artiklem, kombíky si ve své době objednala islandská policie do tamních drsných podmínek, vozy se vyvážely do Dánska, Norska, ale třeba i Austrálie. A došlo také na licenční montáž, ať už celých vozů, nebo jen šasi, na která se na místě vyráběly vlastní karoserie. V rozloženém stavu se vozy dodávaly pro montáž na Island, do Pákistánu, Indonésie a Turecka. OCTAVIA COMBI existovala jak v osobní, tak užitkové verzi.

OCTAVIA z Ameriky

Ne zcela známou kapitolou byla montáž velkých celků (tzv. CKD) také v Chile na přelomu 60. a 70. let. Za dva roky zde vzniklo 300 až 400 vozů OCTAVIA COMBI. Montáž probíhala za velmi jednoduchých podmínek a prakticky výhradně ručně. Na výrobu na místě dohlížel právě Bohuslav Čtvrtečka. Tehdy 28letý zaměstnanec kvasinského závodu prý moc neváhal. I když neuměl španělsky ani slovo.

Podmínky montáže byly skutečně velmi jednoduché, o to více bylo potřeba zručnosti tamních zaměstnanců.

„Než jsem na začátku roku 1970 vyrazil do Chile, vozy ŠKODA se tam již montovaly. Když jsem přijel, viděl jsem tam už jezdit starší pick-up 1201,“ vzpomíná na téměř zapomenutou historii výroby československých vozů v zahraničí. Zpočátku se jednalo z celních důvodů jen o kompletaci prakticky hotového vozu. Do jednoho přepravního boxu se v Kvasinách umístila už nalakovaná karoserie s čalouněným interiérem, do druhého se uložily dva podvozky. V Chile se pak vše v podstatě jen sešroubovalo.

Ale ani potom to nebylo nic víc než montáž pár kusů za den. Vrcholem snad byly tři vozy denně. Do „výroby“ se totiž brali jen místní obyvatelé, což v okolí nejsevernějšího chilského přístavu Arica byli prakticky výhradně domorodci, kteří se do té doby zabývali převážně zemědělstvím či obchodováním.

Místo přepravníků, které byly samozřejmou součástí výroby škodovek od konce 20. let, se v 70. letech v Chile muselo vystačit se základními prvky, jako byl primitivní rám s kolečky a kladka.

„Pak ale tamní vláda zvýšila požadavek na podíl místních dílů, a tak jsme začali zjišťovat, které součástky lze dodávat z chilských zdrojů, jako například akumulátor, kola nebo pneumatiky,“ vypočítává Bohuslav Čtvrtečka. Postupně se podíl lokální produkce zvyšoval.

Ruční lis a domorodý kovář

Jenže mělo to svá úskalí. Například chyběl lis a také kvalifikovaní mechanici. „Ale požadavek zněl, že musíme nějaké lisované díly vyrábět. Tak jsme si poradili s tím, co bylo k dispozici: v hale stála deska na hydraulických heverech, na ni jsme umístili dřevěný – dnes bychom řekli – přípravek, takové kopyto to bylo, a šest chlapů začalo pumpovat a k vytvarovanému dílu se nakonec dopracovalo,“ usmívá se při té vzpomínce.

  • Bohuslav Čtvrtečka při montáži hydraulického lisu, který měl nahradit ruční výrobu drobných výlisků.
  • Na snímku je dobře vidět na svou dobu propracovaná a robustní lichoběžníková přední náprava OCTAVIE COMBI s vinutými pružinami.

„Dnes si takovou výrobu neumím představit. Jestliže v současnosti u některých součástí nemůže být tolerance vyšší než 0,2 milimetru, tehdy se v Chile samozřejmě nehledělo ani na milimetrové odchylky.“

Na druhé straně to kladlo velké nároky na schopnost místních lidí poradit si s finální montáží, protože řada dílů prostě neodpovídala původnímu očekávání. „Vybavuji si třeba kováře, který dříve dělal koním podkovy. O výrobě auta nevěděl nic, ale měl zlaté ruce. Ten člověk dokázal se základní výbavou hotové divy. Instruoval ostatní, jeden držel autogen, druhý vyklepával a za chvíli byste nepoznali rozdíl mezi naším dílem a výliskem, který zhotovil za nesrovnatelných podmínek.“ Montáž v Chile skončila v roce 1971 a z politických důvodů už nebyla obnovena.