* Dopis z Alžíru

Alžír nás uvítal hodně romanticky. Hned v pohraniční oblasti jsme musili projet terénem, který měl zcela velehorský charakter. Jeho absolutní výška není veliká. Silnice stoupá na prvních dvou stech kilometrech sotva do 800 m nad mořem. Zato relativní rozdíly jsou ohromné. Romantika krajiny dosahuje vrcholu v kraji kolem vodopádu Marsoura, několik kilometrů za Tlemcenem. Silnice prudce klesá do údolí, obklopeného strmými, téměř svislými skalami do výše několika set metrů. Na konci tohoto hlubokého údolí se klene železný most nad rozbouřeným vodopádem. Asi 150 až 200 metrů nad tímto mostem je jiný, železniční most. Ale vodopád sám, ve skutečnosti čtyři vodopády, které se nakonec sbíhají v nesmírnou masu padajících žlutých tun vody, začínají asi tři sta metrů nad spodním silničním mostem. Jednou za pět let se železnou pravidelností se tento vodopád rozvodňuje. Projížděli jsme ve chvílích, kdy jeho stav dosahoval maxima.

A na protější stěně se rýsovaly schodovitě nad sebou bílé patníky silnice, a nad třemi řadami patníků železniční trať, asi dvě stě metrů nad námi. Vrcholky skály byly zakryty šedými mraky. Celý kraj i se silnicí nám připadal spíše jako neumělá, příliš romantická kulisa.

Ale spousty vod ohrožovaly nejen okolí vodopádu. Hned nad ním, ale mimo dosah jeho vod byla silnice zaplavena do poloviny bahnem zpola zřícené hlinité stěny. O kousek výše byla situace ještě horší. Skály, které po dlouhou dobu hrozivě visely nad vozovkou, se těsně před naším průjezdem utrhly a zavalily téměř celu silnici. Další kusy skály hrozily sesutím. Byli jsme rádi, když se za námi ztrácel tento nebezpečný úsek cesty.
Jinak je horská silnice budována velmi pečlivě. Nad hlubokými srázy a propastmi je okraj silnice chráněn silnou zdí, která zastaví i neopatrného řidiče. Jinde byly vysoké bílé patníky.

Značení silnic je podstatně horší, než v Maroku. Zato čím dále častěji se objevují na patnících vedle běžné kilometráže jména nejbližších větších osad, takže je postaráno o nutnou orientaci.

Prvním naším útočištěm v Alžíru byl Sidi Bel Abbés, známý i u nás alespoň podle jména. Je to sídlo hlavního stanu cizinecké legie. Hned při vjezdu do města jsme litovali, že jsme se vypravili do tohoto sice dosti civilisovaného, ale dnes znovu zásluhou arabského živlu hodně divokého města. Je nebezpečné zvlášť pro automobilisty, a nejvíce pro jejich automobily. Chcete-li přijít o automobil, nechte jej stát ve kterékoliv z vedlejších ulic Sidi Bel Abbésu večer nebo v noci.

Zastavíte-li před hotelem, srotí se kolem vás banda domorodců neurčitého původu a barvy, často jen projíždějících kočovníků. Zaplatíte jednomu za hlídání, a jiných pět nejen natahuje ruku, ale velmi energicky dotírá. Z jedné strany vytahujete z vozu zavazadla, a než se nadějete, sedí vám ve voze z druhé strany otrhaný domorodec. Dáte mu pětifrank, abyste se ho zbavili. Chce víc. Dav ostatních se tváří hodně zavile. Uvědomujete si, že zde pomůže jen velmi rázný krok. Ukážete-li slabost, svléknou vás a roznesou vám celý obsah vozu. Nezbývá, než chytit chlapíka, zač můžete, energicky ho vyhodit z vozu, nastartovat a plným plynem zmizet. Bloudíme večerním městem a hledáme garáž. Evropskou jsme nenašli po dvacetiminutovém bloudění. Zbývá několik arabských garáží. Volíme nejvzhlednější z nich. Ráno jsme s uspokojením zjistili, že jsme volili dobře.

Teprve později se dovídáme, že město je v posledních měsících hodně rozbouřeno, že je v něm horká půda. Ani příslušníci cizinecké legie se neodvažují ve večerních hodinách do vedlejších ulic jinak, než ve skupinách. Do periferní oblasti se neodvažují vůbec. O příčinách těchto změn jsme se už zmínili v jiných souvislostech, stejně jako o dnešních poměrech v cizinecké legii a o našich příslušnících v ní. Dne 15. května ráno s uspokojením opouštíme nepokojné místo a míříme ke hlavnímu městu Alžíru, Algeru. Prokousáváme se horským terénem. Několikrát překonáváme výškové rozdíly kolem 500 metrů. Pak se před námi široce rozevírá úrodná alžírská rovina. Vinná réva, zelenina, olivovníky, mandlovníky a obilí lemují silnici po obou stranách. Projíždíme Oranem, Relizane, Orléanville, Affréville, Bourkiku a Blidu. V posledních 100 km před Algerem stoupáme znovu prakticky z úrovně mořské hadiny až do 850 m a několikrát překonáváme značné výškové rozdíly. Kopce jsou značně rozeklané. Nikde nenajdete silniční mosty nebo náspy alpského typu. Silnice se vine stále podle horských úbočí, takže po dlouhé kilometry nenajdete ani sebekratší rovný úsek. Serpentiny jsou většinou velmi ostré, jedna za druhou, zpestřené značným spádem. Okraje už nejsou tak dobře chráněny, jako u marockých hranic. Také šíře silnice se často podstatně zmenšuje. Na cestě mezi Marokem a Algerem však najdete mnoho jiného rozptýlení, poněkud nezvyklého v našich poměrech. Především dokonalá zavodňovací zařízení. Pokud betonová koryta, táhnoucí se mnoho kilometrů na všechny strany, přetíná silnice, jsou přechody provedeny na principu spojitých nádob. Na jedné straně voda spadá pod vozovku, a na druhé znovu vystupuje a pokračuje v dalším korytě ve stejné úrovni.

Přijedete k traťovému přejezdu několik kroků od železniční zastávky. Přes silnici stojí nákladní vlak, lokomotiva dýmá, máte dojem, že se už musí hnout. Po deseti minutách marného čekání se obrátíte na pana přednostu se skromným dotazem, kdy vás pustí. Tout de suite, ihned. K milé odpovědi přidá ještě milejší úsměv. Spokojeni si sednete do vozu. Nikdo u vlaku nepracuje, koleje jsou volné mnoho desítek metrů dále, takže vlak by mohl stát stejně dobře mino přejezd, ale to nevadí, abyste nečekali ještě dvacet minut, než se vlak hne. Reklamace jsou zcela zbytečné. Spěch je něčím zcela nepochopitelným nejen pro domorodce, ale pomalu i pro francouzské úředníky, kteří ponenáhlu přejímají zvyky svých barevných podřízených.

Jedete o kousek dále. Jiný traťový přejezd, je právě v opravě. Hromada štěrku je nasypána uprostřed přejezdu. Ve škarpě sedí, podřimuje, pokuřuje a zevluje početná skupina domorodých dělníků. Kdyby se do hromádky pustili, byla by rozhrnuta ve třiceti vteřinách. Ale nač pospíchat. Když ji rozhrnou, čeká je jiná práce. Je lépe v klidu a pokoji si šetřit práci, kterou mají na místě. Pomalu se seznamujeme s prostředím.

Konečně se k večeru hluboko pod námi objevuje Alger. Vjíždíme do něho za večerního šera. Město, které při prvním styku musí okouzlit každého Evropana. Malebně rozloženo na strmém svahu nad mořem, kolem půlkruhovitého přístavu. Charakter moderního výstavného města, provoněný kouzlem subtropického podnebí.
Ale v romantickém prostředí nás zase čeká trochu práce a jednání s úřady. Především konsulát ČSR. Chtěli bychom ubezpečit všechny, kteří přijdou do styku s naším alžírským zastupitelským úřadem, že se při jednání setkají se přátelskou ochotou a živou iniciativou. Přáli bychom si, aby všechny naše zastupitelské úřady, se kterými přijdeme do styku během cesty, byly vedeny v témže duchu.

Na alžírské hranici se dovíte, že lístky na benzín a olej vám vydá prefektura v Algeru. Když na ní ztrávíte dvě hodiny a navštívíte po řadě všechny úředníky, kteří mají něco společného s automobily nebo pohonnými látkami, a kteří vás posílají s výrazem naprosté určitosti ve tváři od jednoho ke druhému, dozvíte se, že prefektura nemá s cizinci nic společného. Na úřadě silniční a mostní správy, boulevard Baudin 14 dostanete bony během pěti minut i se seznamem příslušných úřadů v Tunisu a podrobným písemným návodem, jak tam musíte postupovat. Když se podle něho v Tunisu řídíte, opakuje se historie algerské prefektury. Ale to je kapitola, o které se zmíníme později. V Alžíru stojí benzín od 14 do 18 alžírských franků t.j. přibližně od 6,- do 7,50 Kčs, olej asi dvojnásobek této ceny, přičemž ceny kolísají podle značek a odlehlosti čerpacích stanic od dopravních středisek.

Garáží ve městě dostatek. Jsou to často garáže nejmodernějšího typu, několikapatrové, buď se skloněnými vjezdy, nebo výtahy. Přitom jsou směšně levné. V nejlepší garáži zaplatíte za noc 20 Kčs, ve skrovnějších, ale bezpečných garážích 10-12 Kčs. Zato dobrých odborných dílen je ve městě málo. Ve výběru je nutno spoléhat spíše na vlastní odhad, než na informace Automobil Clubu a Touring Clubu. Jejich činnost se omezuje na vydávání publikací jednou za 5-6 měsíců a občasný společenský podnik. Také jejich zásoby mapového a informačního materiálu jsou velmi chabé.

Nouze o místo v hotelích je stejná jako ve většině moderních měst francouzské severní Afriky. Při hledání pokoje vám vydatně pomůže celkem skrovné zpropitné. Pravidelně se po něm najde velmi slušný pokoj, který byl „reservován, ale ne na určito“. Ceny pokojů jsou nižší, než u nás, stravování o něco dražší, volné.
Chtěli jsme se trochu přiblížit životu v Sahaře. Vypravili jsme se do Bou Saady, 250 km od Algeru. Po několika kilometrech krásné přímořské silnice, velmi dobře značené, se pojednou terén prudce zvedá. Široká silnice se změní v úzkou horskou silničku, ne příliš širokou, a ne vždycky zcela dobrou. Na několika málo kilometrech stoupá silnice od moře až do výše 1046 m s četnými stoupáními a klesáními před tímto vrcholným úsekem a dlouho po něm. Výškové rozdíly jsou značné ještě asi 50-60 km, takže celkem vede cesta vysloveně velehorským terénem (nikoliv výškou, ale charakterem a příkrostí stoupání) asi 130 km. Opět silnice, která se poslušně vine podle rozeklaných a silně vymletých strmých svahů, takže na mnoha desítkách kilometrů neprojedete rovný úsek další než 20 -30 m. Je to cesta z nejzajímavějších, jaké jsme dosud projeli, ale také z nejobtížnějších jak pro vůz, tak i pro jezdce.

Počáteční přímořská vegetace brzo ustupuje holým skalám a později písčitým a kamenitým pláním, až posledních 100 km probíhá silnice žlutohnědou pouští. Zprvu je poušť kamenitá, sporadicky se vyskytuje suchá tráva a napolo uschlé keře. Pak přestává všechen život a přibývá písečných dun. Svahů ubývá. Poslední desítky kilometrů jsme projížděli v noci. Nic nepůsobí tak tísnivým dojmem, jako noční poušť. Nemá začátku a nemá konce. Kilometr za kilometrem, desítka za desítkou, mrtvá, rovná, nekonečná. Máte pojednou pocit, že se vaše vlastní já zcela ztrácí a rozplývá.

Pak najednou proti vám zazáří rámec reflexních skel, a mezi nimi ze stejných sklíček velký nápis BOU SAADA. Hromádka hliněných domků ve stínu velkého palmového háje, malý hotel, místo garáže ohrada. Jsme na místě, a jsme znovu tělem i duší na pevné zemi.

Bou Saada má dvě části. Jedna, která je často cílem turistů, jejíž osou je hotel a několik malých budov v okolí, vesměs přízemních. Cílem turistů bývá nejbližší konec, ze kterého je výhled do pouště, pak ještě fotografie na velbloudu a evropská dušička bývá spokojena. Mnohem zajímavější, i když zcela zastrčená, je domorodá čtvrť. Při její návštěvě je ovšem nutno dbát nejvyšší opatrnosti, protože je mezi domorodým obyvatelstvem silně rozšířena horečka, a hygienická opatření jsou něčím zcela neznámým. Ale je to bezprostřední dotek domorodého života, dotek bezmezné lhostejnosti, bídy, nekonečné špíny, ale také života nespoutaného, zabíjejícího a znovu křísícího, věčného.

Pouštevní silnice ve dne má zcela jiný charakter. Není už tak strašně pustá. Potkáte dlouhé karavany velbloudů, občas zahlédnete tábořiště nomádů. Také silnice sama vám ukáže novou tvář. V mělkých příkopech se občas objeví sporá vegetace. Zajímavá je ochrana okrajů silnice. U nás si nedovedeme představit nic jiného, než patníky, zábradlí, nebo zeď. Vynalézaví Francouzi řešili problém jinak. Naplnili sudy od asfaltu, spotřebovaného při stavbě, pískem a kamením, nabílili je a usadili je po krajích silnice.
Projíždíme křižovatkou pouštevních silnic. Několik metrů od ní je francouzská vojenská pevnůstka. Je opuštěná, ale ve velmi dobrém stavu. V míru je útočištěm unavených poutníků. Je v ní zásoba vody i paliva, kuchyně, noclehárny, prostorný dvůr, všechno prosté, ale čisté.
Hlídá ji starý francouzský silniční dělník. Překvapil nás ohromným rozhledem a inteligencí. V pevnosti nemá ani radio, ani pravidelné poštovní spojení. A přece jsme nenašli ani ve Francii, ani v jejích severofrancouzských územích Francouze tak hluboce přemýšlejícího, tak vzdělaného.

21. května jsme vyrazili na východ. Maison Carré, Rouiba, Alma, Ménerville, Palestro, Bouira, Mansour,Tagrout, Sétif, St. Arnaud, Constantine. Terén stále hornatější, silnice vede nejprve skalnatými údolími a zavrtává se několikrát do skalních stěn silničními tunely. Po několikerém stoupání a klesání se propracováváme znovu do výše přes 1000 m. Zůstáváme na ní po mnoho desítek kilometrů s výškovými rozdíly kolem dvou set metrů. Zahrady a menší kultury přímořských oblastí vystřídají nejprve skalnaté hřebeny, ty však na náhorní planině kolem Sétifu vyústí do úrodných obilnářských krajů. Jednotné kultury obilí se táhnou vždy bez přerušení či dělení mnoho čtverečních kilometrů. Bohatý zemědělský kraj. Převládá v něm arabský živel, většinou berberští příslušníci. S Evropany se setkáte jen v Sétifu, snad ještě v jiných větších místech. Ale Arabové těchto planin jsou zcela jinými lidmi, než jejich soukmenovci ze středozemských přístavů. Čistí, upravení, sebevědomí. Většinou je potkáte na krásných lehkých koních, jen zřídka na oslech. Zcela odlišný svět.

Ale náhorní planina za Sétifem nám uchystala překvapení. Rozevírala se před námi stále více do šíře. Měli jsme pocit, že jedeme z kopce. Přitom jsme musili jet stále pod plynem. Měli jsme obavy, zda motor neztrácí výkon, hledali jsme závady, ale volný chod byl bezvadný a v převodech ani v podvozku zřejmá závada nebyla. Pokračovali jsme v cestě. Po deseti kilometrech domnělého klesání se výškoměr nehnul. Zrakový klam. A byl prvním z řady dalších. Před námi se prostírala zdánlivě klesající krajina stále 10-15 km, do stran podstatně dál. A za planinou před námi charakteristická modř Středozemního moře.

A přece podle mapy tam nahoře nemohlo být. V naší úrovni, nebo ještě spíše pod ní se převalovaly bílé a olovnatě šedé mraky, mezi nimi však stále probleskovala modř nesmírného moře. Doufali jsme, že záhadně přijdeme na kloub, až se dostaneme k okraji planiny a otevře se nám výhled do údolí. Ujeli jsme však téměř bez zatáček dalších 10, 20, pak 30 km a před námi stále stejný obraz planiny s mořem za ní. Teprve pak jsme si uvědomili hrozný optický klam. Vzdálenosti kolem nás byly mnohonásobně větší, než se nám zdálo. Jen tachometr, kontrolovaný patníky, a výškoměr společně s mapou byly bezpečným vodítkem. Ale pohled na okolní krajinu byl tak sugestivní a tak zdrcující, že jsme si znovu připadali jako v těžkém snu, jako když letíte závratnou rychlostí a přitom vše kolem vás ztrnule stojí bez hnutí, beze změny. Z moře před námi vystupovaly obrovské žluté hory, zalévající se postupně krví zapadajícího slunce. Zdály se na dosah ruky, ale byly to kopce vzdálené mnoho desítek kilometrů. Konečně po dlouhé jízdě, plné vyčerpávajících přeludů jsme se znovu ponořili mezi kopce. Terén se klonil stále znatelněji, přibývalo serpentin, kraj znovu ožíval lidmi a vegetací, až jsme konečně dorazili za tmy do Constantine. Ve městě nebylo jediného volného místa v hotelu. Nezbylo než zajet do blízké osady, ve které byl hotel. Ve tmě jsme si už dostatečně neuvědomili rozervanosti okolního kraje a strmost jeho skal. Osada byla vzdálena šest kilometrů od Constantine, Sidi Msid. Ale polovinu z těchto šesti kilometrů jsme brzdili dvojkou a když jsme konečně zastavili před hotelem, zářila nad námi ve výši tří set metrů světla Constantine, přilepená na skále.
Teprve ráno jsme si uvědomili celou romantickou krásu kraje. Sidi Msid je schoulen pod obrovskou skalou, na níž je posazena jako orlí hnízdo pohádková Constantine. Toto město však sedí na dvou skalách, mezi kterými je propast nejméně tři sta metrů hluboká. A ty dvě skály jsou spojeny řetězovým mostem, který se klene nad propastí jako tenoučký ocelový vlásek mezi dvěma břehy kaňonu. Ze Sidi Msidu jsme stoupali přes 400 metrů až na visutý most. Kraj pod sebou vidíte z dokonalé ptačí perspektivy. Jenže pocit přitom je stále méně bezpečný. A když po mostě přejede lehký povoz a půda pod nohama se vám rozechvěje, a nakonec rozhoupá v pravidelných výkyvech, ztrácíte k němu důvěru, ne rozumem, ale instinktem. Při přejíždění mostu vozem máte pocit, že jedete po neklidné hladině řeky. A přece je toto smělé dílo lidských rukou a mozků bezpečným pojítkem mezi dvěma polovinami skalního města.

Hluboko pod námi se zakusuje betonová silnice do skály. O několik minut později nás provedla dvěma tunely na dálkovou silnici ve směru El Arrouch, St. Charles, Bone, Morris, Blandan, až do La Calle, pohraniční osady alžírské. Celkem dobrá silnice, která svým povrchem i šíří většinou odpovídá dobrému průměru našich státních silnic. A znovu stoupáme a klesáme v rozmezí 500-600 metrů, dostáváme se zase na 1100 m a pak klesáme do úrodné nížiny Korkový dub, oliva, vinná réva, obilí, zelenina, pastviny se stády dobytka, ovcí, koz a vepřů, obraz hojnosti a štědrosti přírody. Znepokojují nás stále řídnoucí značky na silnicích. Také povrch silnice se stále zhoršuje a v blízkosti hranic se znovu objevuje písek. Za pohraniční La Calle na mořském pobřeží se najednou ocitáme na křižovatce. V přímém směru, ve kterém bychom podle mapy měli pokračovat, je silnice úzká, rozbitá, ze které dávno mizely pod pískem poslední stopy asfaltu. Vpravo stoupá úzká asfaltová silnice. Směrníky nejsou, kraj pustý, opuštěný. Usuzujeme, že dálková spojnice bude jistě lepší, a že písčitá cesta před námi je jen místní spoj. Odbočujeme. Silnice prudce stoupá, rychle se úží a zhoršuje, vegetace ubývá, okolí pustne. Vzdalujeme se příliš od moře, jedeme špatně, vracíme se, před křižovatkou potkáváme Francouze. Přímořská cesta byla správná. Dáváme se po ní za houstnoucího šera. Kraj je stále divočejší. Neproniknutelné lesy divokých, nepěstěných korkových dubů ustupují s rostoucí výškou kaktusům, a pak jen holým, rozervaným skalám. Občas se objevuje na silnici asfalt, je však stále užší, až nakonec stačí cesta jen šíři jednoho vozu. Výhybky nejsou. Po krátkém úseku se silnice znovu rozšiřuje a ústí do strašně rozbité cesty, plné děr a nerovností poseté štěrkem a velkými ostrými kameny. Hluboko přes 500 metrů pod námi probleskuje občas hladina moře. Okraje úzké silnice se nezdají příliš pevnými, o patnících ani potuchy, jen hluboké propasti pod námi. A stále stoupáme. Už jsme podle mapy měli být v tuniské Tabarce. Zajížďkou jsme spotřebovali značnou část rezervy benzínu, nečekané stoupání po špatné silnici nás stojí další cenné palivo. Počítáme s úzkostí kilometry. Silnice začíná klesat už o 200 metrů, ale znovu se zvedá. Konečně se pod námi zablesknou světla majáku, vybudovaného na skalním útesu před přístavem Tabarkou.

Ing. J. Hanzelka a Ing. M. Zikmund

Svět motorů, 1. ročník, 17. číslo