Le Mans - nejrealističtější závodní film

Okolo filmu Le Mans se dodnes nese velká spousta zajímavostí a pověr, z nichž některé jsou skutečně opravdové. Jen málokdo totiž ví, co všechno Steve McQueen pro svůj nejdůležitější (z pohledu motoristického nadšence) film podstoupil.

Steve McQueen

Legenda stříbrného plátna Steve McQueen není pouze hercem, režisérem a obecně filmařem. Obrovskou vášní McQueena bylo i závodění, takže film Le Mans, zasazený do prostředí jednoho z nejznámějších závodů světa, byl jeho dlouhodobým snem. Přípravy na film, jenž nakonec vyšel až v roce 1971, se datují tři roky před jeho debut na stříbrném plátně. Steve McQueen si tehdy zakoupil starší závodní Porsche 908, aby začal sám v Kalifornii jezdit a získal závodní licenci. Potom se vydal na dvanáctihodinovku na Sebring, kterou odstartoval i přes zlomenou nohu a po boku svého spolujezdce Petera Revsona skončil na druhém místě.

Následovalo opravdové natáčení během ostrého závodu 24 hodin Le Mans a hned i první velký zádrhel. McQueenova produkční společnost Solar Productions se vydala coby závodní tým na Le Mans roku 1969, jen aby zjistila, že kvůli množství prachu v depu a nedostatečném osvětlení nebude natáčení pořádně možné.

Celá akce byla tedy odložena o rok a pár týdnů před červnovým závodem roku 1970 se na závodišti objevila produkční společnost, aby k velké radosti pořadatelů postavila nové depo, přebarvila boxy a zhotovila noční osvětlení na některých úsecích trati.

Solar Productions se potom opětovně přihlásila do závodu, jenže přestože byl McQueen na původní soupisce jezdců, jet nemohl. Chvíli před závodem začala totiž filmaři/závodníkovi vyhrožovat pojišťovna, že pokud se závodu na 24 hodin zúčastní, vypoví mu veškeré smlouvy. Za Solar Productions tak vyrazilo pouze jedno auto, Porsche 908 s posádkou Herbert Linge a Jonathan Williams.

Cílem ale nebylo závodit s ostatními vozy o pozice. Vůz Solar Productions totiž vezl kamery, kterými zachytával dění přímo na trati pro následné použití ve filmu. Celkem produkce nasbírala přes 76 000 metrů filmového pásku a i přesto, že muselo auto často zastavovat kvůli výměně kamer, dlouho se drželo s vedoucí skupinou a nasbíralo spoustu zásadních filmových záběrů. Stejně tak se činily i kamery rozmístěné podél trati, sledující celý závod ve dne i v noci. Je potom zcela zásadní, že žádný z těchto záběrů nebyl ve filmu nijak upravován. V celém 106 minut dlouhém snímku se tedy nenachází žádné kamerové triky, zrychlování, ani další úpravy.

Jenže natáčením přímo během závodu 24 hodin Le Mans filmování ani zdaleka nekončilo. Produkce si pronajala trať na několik měsíců po závodech, aby se daly dotočit scény s McQueenem, ale třeba i tři havárie, které jsou během filmu k vidění.

Nejsložitější bylo pochopitelně docílit toho, aby i po závodech vypadala trať jako během závodu. Produkce tedy nabyla ohromných rozměrů. Najati byli závodní jezdci včetně členů továrních týmů, pořadatelé závodu, policisté, novináři, ale i diváci na tribunách. Pomyslným vrcholem bylo potom „dodání“ hmyzu, znečišťujícího přilby jezdců. Ten se na trati hojně vyskytoval během samotného závodu, ovšem o pár týdnů později prakticky zmizel.

Trať byla opět rozzářena reklamními bannery, ale také originálními vozy, co se pár týdnů předtím zúčastnily pravého závodu. Jediná auta, která chyběla, byla ta od Ferrari. Sám Enzo Ferrari totiž po zjištění, že ve filmu zvítězí Porsche, odmítl filmařům jakoukoliv spolupráci. Většina Ferrari ve filmu proto pochází od soukromníků, případně se (stejně jako u „bouracích“ aut), jedná o starší závodní šasi Lola s jinými karoseriemi.

A aut bylo během natáčení zničeno vcelku dost. Pro nejdůležitější havárii celého filmu – tedy pro tu, kterou si Steve McQueen v roli Michaela Delaneyho vybavuje hned na začátku, bylo závodní Porsche dálkově navedeno do svodidel. Výsledek patří mezi nejlepší filmové havárie v historii a ve filmu je několikrát opakován.

S haváriemi – ať už těmi plánovanými či neplánovanými, se zároveň pojí i velmi dramatické okamžiky natáčení. V jednom okamžiku se třeba neplánovaně vznítilo Ferrari Dereka Bella, který vyvázl s popáleninami. O dost hůř dopadl David Piper. Jeho Porsche 917 havarovalo a skončilo ve dvou kusech. Piper vyvázl, ale přišel o nohu, za což mu byl věnován celosvětový výdělek filmu z prvního dne promítání.

Drama nastalo také při natáčení havárie, při které závodník odbíhá od vybuchujícího Ferrari. Vůz se při natáčení vznítil dřív, než bylo plánováno, takže kaskadér nestihl odběhnout dostatečně daleko a utrpěl popáleniny. Ve filmu se ovšem objevila jen část tohoto záběru.

Celé natáčení bylo dlouhé, téměř dva roky probíhalo bez připraveného scénáře, přesáhlo svůj původní rozpočet a mnoho lidí patrně připravilo o nervy. Nakonec se však všechno v dobré obrátilo a 23. června 1971 měl film svou očekávanou premiéru. Výsledkem je nebývale autentický film, jenž je povinností pro každého filmového i automobilového fanouška.