Mít vlastní navigaci, to je v dnešní době již téměř standard. Navigace je však pro mnoho z nás novinkou, která má však své předky již v hlubší historii.

Navigování do určitého bodu bylo cílem automobilky Volkswagen již v roce 1971. Hlavním aktérem byl Volkswagen Brouk, který se stal nositelem inovativní technologie, která slibovala alespoň částečný konec bloudění po městě. V čem technologie spočívala?

Magnetofonová páska

Základem technologie byla magnetofonová páska, na které byla nahrána konkrétní cesta. Třeba z letiště do centra města, tedy na centrální městské parkoviště. Pokud jste chtěli cestovat jinam, museli jste zvolit jinou kazetu, s danou trasou. Kazety obsahovali hlasovou instrukci, kam máte odbočit, jméno ulice a za jak dlouho od daného místa odbočka bude. Problém byl však v tom jak měla kazeta poznat, kde se zrovna nacházíte.

Krom hlasu ze z kazety ozývalo také pípání o různých délkách. Právě různě dlouhý tón byl u navigace klíčový. Byl totiž zaznamenán elektronickým zařízením navigace, uloženým pod palubní deskou vozu. Delka nepřerušovaného tónu pak byla určující k tomu, jakou vzdálenost musí automobil ujet do další instrukce a změnit směr. Elektronické zařízení tak vlastně četlo datový záznam o cestě z jednoho místa do druhého, který byl nahrán na kazetě.

Vzdálenost je klíčová

Elektronické zařízení navíc potřebovalo znát ujetou vzdálenost a tu získávalo velmi jednoduše. Prostě jen bylo připojeno na náhon běžného tachometru. I přesto, že na svou dobu se jednalo o revoluční zařízení, jak asi tušíte, neujalo se. Respektive není známo, že jí chtěla jakákoliv automobilka využívat, což bylo způsobeno především velice vtíravým tónem linoucím se ze zařízení. Zkrátka technologie s velkou myšlenkou, ale špatným provedením. Tento systém poté vystřídaly systémy s výstupem na monitor, které byly pro řidiče daleko příjemnější.